Hlavní navigace

Láďa Hruška: S Babicou se respektujeme, na Pohlreicha nemám. Nejsem kuchař

11. 12. 2014
Doba čtení: 15 minut

Sdílet

Jeho kuchařka bude letos v Česku nejčastěji nadělovanou knihou pod stromečkem. Jeho televizní recepty sledují miliony lidí. Má ale i řadu odpůrců. S Láďou Hruškou o pozadí projektu „Levně a chutně“.

Před několika dny televize Nova ohlásila prodej 300 tisíc kuchařek Vaříme s Láďou Hruškou. Koncept televizních reportáží „Levně a chutně“ tak úspěšně prorazil i na knihkupecké pulty. Láďa Hruška objíždí republiku a rozdává autogramy. Na jedné takové autogramiádě v pardubickém knihkupectví Papyrus vznikl i tento rozhovor. Mezi kupami kuchařek, které bývalý Potravinový inspektor během našeho povídání čile podepisoval, a za občasného vyrušení televizními fandy, kteří se přišli podívat na svůj idol jinak než přes televizní obrazovku.

Jak vlastně vznikl fenomén „Levně a chutně“? Původně jsi dělal na Nově Potravinového inspektora. Už nebylo co kontrolovat?

Podle mě to bylo logicky další pokračování, které jsem si na rozdíl od Potravinového inspektora sám nevymyslel. Vymyslel ho můj šéf Martin Švehlák. Nebylo to jednoduché rozhodování, protože se necítím na to, abych poučoval lidi, co a jak mají vařit. Proto jsem si nechal asi týden čas na rozmyšlenou.

A bylo to tak, že na tuto roli bylo na Nově víc adeptů, takže kdybys nekývl na nabídku ty, dělal by recepty v Televizních novinách někdo jiný?

Myslím si, že kdybych to nevzal já, Martin Švehlák by to asi nabídl někomu jinému z redakce, protože to byl jeho nápad. Nechal jsem si to proležet v hlavě a pak řekl, že to zkusím. Stanovil jsem si ale podmínku, že nebudu prezentovaný jako kuchař a že po éře kůžiček si už budu všechny recepty vyhledávat já. Že to bude všechno v mojí režii, aby na prvním místě nebyl prvek vaření, ale zábavnosti, jednoduchosti, hravosti a to vše spojené s vařením.

Pokud vím, na Primě, kde jsi dlouho působil ve zpravodajství, jsi žádnou takovou úzkou specializaci neměl. Nabídka z Novy byla od začátku spojená právě s těmito speciálními projekty?

Ne, určitě ne. Dodnes jsem vlastně reportérem zpravodajství. Moje poslední reportáž na Primě byla paradoxně velmi podobná Potravinovému inspektorovi. Byl jsem nakupovat něco k večeři v jednom supermarketu a strašně jsem se rozčílil nad tím, co tam prodávali. Druhý den jsem to šel natočit se skrytou kamerou. Mělo to veliký úspěch, ale paradoxně to byla moje poslední reportáž na Primě. Díky ní jsem si ale uvědomil, že spotřebitelská témata okolo jídla a potravin lidi zajímají. Proto jsem se o ně začal zajímat i já, protože rád slyším hlasy davu a cítil jsem, že reportáže tohoto typu, ačkoli jimi může někdo opovrhovat, pro mě mají mnohem větší smysl než řada reportáží, které jsem točil dřív a dnes už ani sám nevím, o čem byly.

Televizní recepty si vymýšlíš sám? Nebo ti s nimi někdo pomáhá?

Je to různé. Mám takové tři základní zdroje: jednak si je sám aktivně hledám. Jsem přihlášený na všech možných sociálních sítích, pečení, kutilství, a strašně mě baví projíždět, co teď momentálně letí mezi lidmi v kuchyni i mimo kuchyň. Potom se chci svézt na té vlně zájmu a ukázat to třeba těm, co nemají přístup k internetu a k sociálním sítím.

A recepty, které takto najdeš, si nejdřív sám vyzkoušíš, než o nich začneš natáčet?

Ano. Velmi často se mě na to lidé ptají. Mám dvorního kameramana, se kterým jsme se už sjednotili a jsme na sebe zvyklí. Když dostanu nějakého jiného, má tendenci točit při vaření hlavně mě. Ale já kladu důraz spíš na detaily, aby bylo vidět, jak se co vaří a hezky se na to dívá. I já se rád dívám v televizi na kuchyňské show, i když většinou to skončí jen u toho dívání. Snažím se tedy, aby v našich reportážích bylo hlavně zachycené jídlo, jak vypadá, a já točím jenom úvodní a konečné standupy. Takže si pak někdo může myslet, že ve skutečnosti vaří někdo jiný, ale opravdu všechno dělám já, ve své vlastní kuchyni doma. V kuchyni, která má jeden a půl metru na metr.

„Levně a chutně“ se točí u tebe doma? To není ve studiu na Nově?

Ne, je to u mě doma. Ale když se vrátím k tomu, kde čerpám tipy na recepty, většinou si ty, co najdu, různě upravuji, protože doma nemám kuchyňskou váhu a ani si ji nehodlám pořizovat. Takže už mám v hlavě různé míry, co představuje hrneček mouky, cukru. Baví mě to i přepočítávat, aby to bylo co nejjednodušší jak pro mě, tak potom i pro diváky, protože když vám někdo usnadní práci, je člověk přeci jenom rád. Druhým zdrojem receptů jsou diváci. Od nich používám zhruba každý desátý recept. Je zajímavé, že ve vlnách posílají často to samé. Teď mi posílali zhruba týden asi pětkrát recept na domácí likér, takže jsem ho nakonec natočil. Původně se mi do toho nechtělo, ale když mi to přišlo tolikrát… Trošku jsem měl problém, že bych propagoval lihoviny, ale přijde mi to stejné, jako když se dělá vaječný koňak. Překvapila mě i ta chuť, že to je opravdu dobré. A třetí způsob, jak vyhledávám recepty, je přímý kontakt s lidmi na ulici nebo v hospodě. Takových teď mám nejvíc.

Takže si k tobě lidé přisedávají v hospodě a prozrazují ti svoje recepty?

Ano. Přijdou a řeknou mi je, často se snaží mluvit potichu, aby ostatní v hospodě neslyšeli, co dělají doma za jídlo. Často žádají, ať hlavně neříkám, že to je od nich, ale většinou to bývají opravdu super recepty. Nedávno jsem byl úplně hotový z játrových knedlíčků z játrové paštiky. Na první dojem jsem nad tím kroutil hlavou. Byl to recept, který jsem si vyzkoušel předem, protože jsem ho pak měl předtáčet do Silvestra, a musím říct, že fotograf z Blesku, který to fotil, tím receptem také opovrhoval, ale pak snědl všechny knedlíčky a půl kastrolu polívky a pravil, že to večer musí udělat doma dětem. Takže to mě baví, takhle nenásilně přesvědčovat lidi, že to je dobré a předávat recepty dál. Je to vtipné. Musím se u toho bavit.

Docela častý dotaz je, zda to, co uvaříš, taky jíš.

Všechno ochutnávám. V práci jsou už zvyklí, že jim to donesu a většinou to ani nedonesu do redakce, stačí projít vrátnicí. Takže vařím pro kolegy v redakci, kteří jsou samozřejmě hladoví a těší se, co jim tam prostřu v šest hodin večer. Jak říkám, že to vtipné, baví mě to, bavím se u toho a o tom to je.

V tento okamžik rozhovor přerušil asi dvacetiletý fanoušek Ládi Hrušky, který se přišel do pardubického knihkupectví Papyrus podívat na svoji ikonu:

Fanoušek: Dobrý den, pane Hruška.

Dobrý den.

Fanoušek: Na vás se koukám v televizi.

No super.

Fanoušek: Pokaždý a vy tam vaříte, že jo?

Ano. No, snažím se.

Fanoušek: A děláte to levnějc.

No, tak možná taky.

Fanoušek: Snažíte se to vařit levnějc.

Jak se to vezme.

Fanoušek: Levnějc ty recepty jako…

Snažím se vařit ne moc draze, takhle…

Fanoušek: Pro nás aby to bylo levný.

No tak, já zas myslím, že jak co. Třeba taková sekaná bábovka není zrovna moc levná. Musí to být hlavně s vtipem. A vy vaříte?

Fanoušek: Já právě se pokaždý na vás koukám, na televizi Novu. A vím, kolik má televize Nova. Dvacet let!

A ne dvacet jedna?

Fanoušek: Dvacet. Ona začínala vysílat 4. února 1994.

Jo, asi jo, máte pravdu. Umíte líp počítat než já.

Fanoušek: Já právě taky jsem v lednu.

A já jsem v únoru.

Fanoušek: Já v lednu 94.

No tak to jste takové Nova dítě.

Fanoušek: Tak se mějte.

Po krátké fanouškovské vsuvce pokračujeme v rozhovoru.

Kde jsme to skončili? Jestli zkouším všechny recepty. To byla také jedna z mých podmínek, která vydržela asi dva týdny. Pak už to nebylo možné, abych si to třeba v noci zkoušel a pak druhý den to točil.

A sám doma si podle těch receptů, které předkládáš divákům, vaříš? Nebo si vaříš něco jiného? Případně si nevaříš vůbec?

Moc si nevařím. Ale třeba kuchařka, kterou jsme teď vydali, je z devadesáti procent o pečení. Takže spíš občas peču. Jednou jsem si udělal rychlý zeleninový vývar s knedlíčky. Ten mi opravdu chutná a chutnal i lidem, které jsem tenkrát pozval na večeři.

Některé recepty jsou opravdu kuriózní. Jedna známá se ptá, jestli to myslíš se smaženou tlačenkou vážně?

Smaženou tlačenku měli v létě na jednom fotbalovém hřišti na jídelním lístku. Tak jsem si ji samozřejmě objednal, protože jsem tomu nevěřil. Myslel jsem si, že je to nějaký vtip. Ale byla dobrá. Protože když se vsákne rozpuštěný sulc do strouhanky a zbude tam maso – pokud tam tedy nějaké je, tlačenka musí být kvalitní – je to opravdu dobré. Chutnalo mi to, takže jsem si řekl, že to musím ukázat, ať si to lidi můžou udělat doma. Mně samotnému to chutnalo, rozhodně bych neukazoval něco, o čem bych nebyl přesvědčený, že to není dobré.

Na Nově jsi v podstatě převzal štafetu „lidového kuchaře“ po Jiřím Babicovi. S tím televize spolupráci ukončila. To tě asi nemá moc rád…

Já si myslím, že to tak není. S Jirkou Babicou jsme se potkali minulý rok na vánočním večírku Novy, kde mě poplácal po zádech a řekl mi, že mi přeje hodně štěstí. Dokonce řekl, že v tomhle stylu vidí další cestu. Ale rozhodně s ním nemám žádný problém, a ani on se mnou. Určitě jsem nepřevzal jeho roli, tu převzal někdo jiný.

Babicovi, stejně jako tobě, se část diváků směje a považuje tyto recepty za to nejhorší, co se z kulinářství může na televizi objevit. Vadí ti to?

Rozhodně mi to nevadí. Každý má svůj názor na všechno. Já mám taky na spoustu věcí odlišný názor. Musím se u natáčení bavit, protože tak k tomu přistupuji, takovou cestu jsem si zvolil. Už jsem měl dost své vážné role, už mě přestala bavit má vážná role ve zpravodajství a chtěl jsem se začít bavit. A tohle mě baví. A jestli to je na tom vidět a někdo to vnímá jako komické, tak proč ne?

Každopádně to má úspěch.

Rozhodně s kritiky nemám problém. Rád přijímám kritické názory a možná ještě radši o nich diskutuji, takže když na mě někdo zakřičí, nemám problém se s ním pobavit o tom, co mu vadí.

Babica měl vlastní půlhodinový pořad, ty máš od října čtvrthodinové Rychlovky Ládi Hrušky, taky o víkendu. Jak se jim daří?

On to vlastně není pořad v pravém slova smyslu, protože jde o sestřih tří nebo čtyř receptů, který má úvodní znělku, jingly a závěrečnou znělku. Byl to požadavek televize, oni tento pořad chtěli vytvořit.

Je to startovací formát, po kterém vznikne nějaký větší pořad pro prime time? Nebo tímhle směrem ještě neuvažujete?

Myslím si, že nepotřebuji nějaký vlastní pořad o vaření. Podle mě stoprocentně plní účel a funguje to, co je teď nastavené. A myslím si, že to tak je dobře nastavené, protože lidi jsou možná trošku unavení těmi půlhodinovými show a spíš je zajímá v rychlosti nějaká vychytávka – stručně, jasně, přehledně, rychle, ve dvou minutách. Nepotřebuji žádný pořad o vaření na půl hodiny, já jsem spokojený tak, jak to teď je.

Do kratších verzí pořadů o vaření šla i Prima se Zdeňkem Pohlreichem. Ten se do tebe celkem nedávno pustil podobně, jako to dřív udělal u Jiřího Babici. Budeš na něj nějak reagovat?

Nevím. Je to jeho styl, možná jeho styl humoru. Já na něj nějak hlasitě reagovat nehodlám, protože si pana Pohlreicha vážím, a on asi moc dobře chápe, že nejsem žádný jeho konkurent, takže tím to končí. Rozhodně mu touto cestou nebudu nic vzkazovat. Přijde mi to zbytečné. Nemám potřebu si s ním vyměňovat názory a konkurovat, protože se s ním nemám co poměřovat. V dovednostech vůbec ne, já mu nesahám ani po kotníky, takže… On má právo kritizovat a já právo kritizovat kuchaře nemám.

Na televizní reportáže a pořad navázala velmi úspěšná knižní kuchařka, která se stala během krátké doby nejprodávanějším letošním titulem na českém knižním trhu. Překvapil tě ten zájem?

Já se o knihy moc nezajímám, zase tak náruživý čtenář nejsem. Četl jsem jenom povinnou studijní literaturu. Ale věděl jsem, že knížka musí vzniknout, protože si o ni lidi psali, aby ty recepty měli pohromadě, de facto už zanedlouho potom, co jsme s nimi v Televizních novinách začali. Trvalo to ale půl roku, než knížka vznikla. Jsem rád, že se to podařilo, protože bych to špatně nesl, pokud by nevyšla. Cítil jsem to jako dluh k divákům. Možná je dobře, že vznikla spíš později než dřív, protože se objevila na předvánočním trhu a asi to bylo ve správný čas. Lidi si ji pořizují jako dárek pod stromeček, strašně jsem si to uvědomil teď nedávno, když mi nosí lidi deset knížek najednou na autogramiádě k podpisu, že asi budu letos nejčastější Ježíšek pod vánočními stromečky. A to mě strašně hřeje u srdce, je to zvláštní pocit.

Vyjednávání mezi Novou a jednotlivými vydavateli o podmínkách, za jakých by mohli kuchařku vydat, prý bylo dost komplikované.

Ano, ale do toho moc nevidím ani mi nepřísluší to komentovat. Ale jsem rád, že kuchařku vydalo největší a nejprestižnější vydavatelství v zemi. Myslím, že to je důstojné.

Kolik se jich vlastně prodalo? Naposledy jsem zaregistroval číslo 300 tisíc, ale to prý nemusí být konečné.

Mám neoficiální informaci, že to číslo je správné, ale že snad je vánoční trh předzásobený více než 300 tisíci kusy.

Kolik se dělalo dotisků? První vydání bylo rozebrané během několika dní.

To nevím, ale je pravda, že první náklad byl pryč velice rychle. Popravdě řečeno to pro mě není zas tak podstatné. Já jsem si splnil svoji úlohu, knížka je na světě, spadl mi velký kámen ze srdce.

Existovala varianta, že by tu knížku vydala sama Nova bez nějakého dalšího vydavatele, nebo že by ses dohodl s vydavatelem sám bez Novy? I když to by asi moc nešlo, když jde o televizní projekt Novy a ty jsi jejím zaměstnancem.

Nemám rád, když se něco zdržuje, chci řešit věci okamžitě, konstruktivně, hned. Myslím, že to všechno dopadlo tak, jak to dopadnout mělo a jsem za to rád. Samozřejmě bulvár přišel se spekulacemi, že kdybych si ji vydal sám, vydělal bych na tom spoustu milionů, ale pro mě to opravdu není o penězích. Nikdy jsem nelitoval žádného svého pracovního rozhodnutí, nejsem unáhlený, takže jsem vydržel a myslím, že se to vyplatilo – pro všechny strany.

Chystáte po tom obrovském úspěchu tištěné kuchařky další pokračování? Nebo pravidelnější vydávání knih třeba jednou nebo dvakrát ročně?

Nevím, jak dopadlo jednání s vydavatelem. Já s tím problém nemám, protože hodně lidí se ptá, kdy už bude – ne, jestli bude – ale kdy bude druhá knížka. Odpovídám jim, že to nezáleží jenom na mně, tak ať si počkají a uvidíme. Ale samozřejmě receptů na druhý díl už je pěkná řádka. Myslím si, že to jsou vychytanější recepty než v tom prvním díle a rozhodně by druhý díl měl vyjít.

Předpokládám, že Nova bude chtít tento fenomén vytěžit co nejvíc. Bavíte se třeba o speciálních edicích DVD, placených videospeciálech na Voyu a podobných projektech?

Tohle mi asi nepřísluší komentovat, protože o těchto plánech nevím. Zatím moje recepty nejsou nikde zpoplatněné. Jsou zdarma na Nova Plus, na Voyu se k nim lidé dostanou v rámci předplatného. O vydání DVD taky nerozhoduji já, protože moje reportáže natočené v pracovní době podléhají copyrightu mého zaměstnavatele.

Počítáš někdy do budoucna, že by ses vrátil ke klasickému zpravodajství v Televizních novinách, nebo tvá budoucí kariéra už bude spojena se spotřebitelskými tématy?

Myslím si, že jsem jako reportér skončil. Je to logické. Určitě se už nevrátím do parlamentu dělat politického zpravodaje. Myslím si ale, že jsme společně objevili nový fenomén pro zpravodajství, takový cooking infotainment. Je strašně zvláštní sledovat to a být u toho, protože mi třeba píšou rodiče, že se málokdy dívají na televizi Nova, včetně Televizních novin, ale kvůli svým dětem, které se těší na moje recepty, nás teď sledují. A píší mi, že díky tomu máme o pár diváků a „malých diváků“ Televizních novin víc. Je to zvláštní.

Co byl tvůj kariérní sen předtím, než ses dal na dráhu televizního kuchaře?

Vždycky jsem chtěl dělat práci, která má smysl, kterou si obhájím, a o které bude druhý den ještě někdo vědět. Takže o tom bylo moje vystupování na předchozí televizi i důvod, proč jsem tak vystupoval: abych zaujal a připoutal diváky k tomu, co jim chci říct. Protože máme spoustu reportérů, kteří mají super témata ke sdělení, ale podle mě nepoužívají dobré výrazové a komunikační prostředky k tomu, aby se jim podařilo tu informaci předat. Zaujmout televizního diváka je strašně těžké. I na základě toho jsem experimentoval, takže ano, zaujal jsem tím, jak jsem vystupoval a řekl jsem si, že si diváci aspoň zapamatují, o čem to bylo nebo co jsem jim chtěl říct. Ale teď je to už zbytečné. Když jsem šel na Novu, upustil jsem od toho a hledal jsem nový směr. Nova má větší zásah publika než Prima, takže jsem zkoušel jít poklidnější cestou. Vzápětí přišel Potravinový inspektor a pak jsem najel na tu vlnu, která mě baví. Baví mě objevovat něco neobjeveného a experimentovat.

Chtěl jsi být vždycky novinářem? Třeba už na střední škole?

Na střední škole jsem chtěl být jenom novinářem v našem městském plátku v Městci Králové, což se mi splnilo. Vyšší ambice jsem neměl.

Měl jsi nějaké novinářské vzory?

Ne, tam šlo spíš o to, aby ten časopis vycházel dál. Ale já vlastně dodnes nemám žádné novinářské vzory. Rozhodně jsem nikdy nechtěl nikoho napodobovat. Rád se přiučím a inspiruji, ale chtěl jsem vždycky vytvářet vlastní originály.

Jak si představuješ další pokračování své kariéry potom, co boom „Levně a chutně“ pomine? Přejdeš jako reportér na nějaké jiné téma?

BRAND24

Myslím si, že se nemá nic přehánět, takže tak, jak to je teď nastavené, je to nastavené dobře, protože to funguje. Vím, že diváci jsou stále náročnější, protože to okamžitě poznám, takže musím strávit víc času u vyhledávání těch super paradox jednoduchých receptů. Hodně často se inspiruji u zahraničních blozích o vaření. Je to velká sranda. Bavím se u toho. Už několik věcí jsem takto vyzkoušel. A ještě bych od toho nechtěl ustupovat, protože mě to baví a lidi to chtějí. Ale zároveň cítím, že bych se měl posunout někam dál. A myslím, že to cítí i můj zaměstnavatel. Takže uvidíme.

Foto pro DigiZone.cz: Tomáš Kubelka

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).