Pokud bychom se ptali samotných provozovatelů internetových stránek, kteří od 19. prosince nově podléhají regulaci podle evropské směrnice z roku 2007 (PDF, 183 kB), nejspíš bychom stejnou odpověď dostali od rovného sta procent dotázaných. Přesto se nedá říct, že regulace audiovizuálního vysílání přes internet je úplně špatná. Vlastně jenom narovnává situaci na mediálním trhu.
Internet už je dávno právoplatným médiem
Internet dlouhá léta válčil o pozornost inzerentů, vydavatelé internetových médií si právem stěžovali, že je mediální agentury a inzerenti neberou tak vážně jako tradiční mediální produkty: tisk, televizi a rozhlas. Také internetoví novináři museli pracně přesvědčovat organizátory různých tiskových konferencí, že jsou pro ně stejně důležití jako redaktoři tištěných novin a časopisů. V neposlední řadě pro internet platí tentýž tiskový zákon jako pro všechna ostatní média, a nikdo se proti tomu nebouří.
Dnes se už nedá říct, že by někdo zpochybňoval internet jako další nosič informací a zábavy, jako nejrychlejší způsob šíření zpravodajství. Tradiční média proti němu začínají pokulhávat a jedním z důvodů je krom jiného i regulace, které podléhají. Pokud byste si chtěli založit vlastní televizi a vysílat ji z klasických vysílačů, musíte si požádat o licenci, zaplatit správní poplatek 50 tisíc korun, dohodnout se s operátorem vysílací sítě a pokud máte peníze, můžete začít vysílat. Ale od chvíle, kdy tu licenci máte, podléháte přísné regulaci.
ROZHOVOR K TÉMATU: Příští rok asi ještě internet regulovat nebudeme, říká šéfka Rady pro vysílání
V čem taková regulace spočívá? Třeba v tom, že mezi šestou hodinou ráno a desátou večerní nesmíte vysílat pořady, které by mohly ohrozit morální a psychický vývoj dětí a mládeže. Ve zpravodajství a publicistice se nesmí objevit skrytá reklama na nějaké výrobky, služby nebo firmy. Televizní pořad nesmíte přerušit reklamním blokem ne častěji než jednou za dvacet minut. A reklamě jako takové můžete denně věnovat jen přesně stanovený prostor, přičemž v jedné hodině vysílání nesmíte překročit určitý časový limit. Za porušení všech těchto pravidel vám hrozí pokuta od několika tisíc do několika milionů korun.
Vysílání bez pravidel? Ano, ale jedině pro všechny
Pokud si založíte vlastní televizi na internetu, nepotřebujete k tomu žádnou licenci. Nevztahují se na vás žádná pravidla, reklamy můžete vysílat kolik chcete a pokud na to uživatele viditelně upozorníte, můžete za bílého dne vysílat i porno. Není divu, že se to provozovatelům klasických televizních stanic nelíbí. Proč by se na ně měla vztahovat přísnější pravidla než na někoho jiného, kdo podniká ve stejném oboru, ale vysílá jinou cestou než z vysílačů nebo po kabelu či satelitu? Zvlášť v době, kdy se rychlost připojení k internetu zvyšuje a výrobci nových digitálních televizorů umožňují přehrávat internetový video obsah i na klasické televizní obrazovce?
Takový nepoměr v regulaci audiovizuálního obsahu lze řešit jen dvojím způsobem. Buď se regulace vztáhne i na vysílání přes internet, a internetové televize a video služby budou podléhat stejným pravidlům jako klasické televizní stanice, nebo se regulace jako taková zruší – pro všechny. Druhý případ by se líbil asi každému podnikateli v audiovizi, jenže spoléhat na samoregulaci trhu při tak velké konkurenci není možné. Proto se zavádí stejná pravidla pro všechny.
Pravidla zavádí Evropská komise prostřednictvím své směrnice, kterou přijala už v prosinci 2007. Členské státy unie měly dva roky na to, aby přijaly svoje národní zákony, které obsah směrnice převedou do jejich národních mediálních legislativ. Národní zákony pak mají určit, který státní úřad bude provádět regulaci audiovizuálních mediálních služeb, včetně těch na internetu. U nás má být tím úřadem Rada pro rozhlasové a televizní vysílání.
Za „regulaci internetu“ nemůže RRTV
Není to RRTV, kdo si tento zákon a regulaci internetového vysílání vymyslel. Vysílací rada pouze dohlíží na jejich dodržování. Obsah zákona radní nevytváří a zpravidla ho ani nemohou nějak ovlivnit. V tomto konkrétním případě ale půjde vlastně o zákon přijatý Evropskou komisí a nařízený „shora“ z Bruselu. Naši poslanci ho ještě neschválili, ale zákonu o audiovizuálních mediálních službách a zavedení regulace internetového vysílání do praxe se zcela jistě nevyhneme.
Pokud se nám nová pravidla nelíbí, měli bychom si na ně stěžovat tam, kde vznikla – u Evropské komise. Nadávání na RRTV a spory s národním regulátorem jsou zbytečné. Rada na zákonu, ač se nám může zdát špatný, zkrátka nic změnit nemůže, ale jeho plnění vyžadovat musí.
Autor je spíše proti regulaci audiovizuálních médií, ale děsí se představy televizních programů plných reklamy, které tu a tam přeruší film, seriál nebo zprávy.