Hlavní navigace

Filip Rožánek: Digitalizaci táhne nadšení operátorů, Český rozhlas o ní hlavně mluví

24. 6. 2014
Doba čtení: 18 minut

Sdílet

„Digitální tým po nedávných personálních změnách přišel o tři členy z devíti,“ popisuje propuštěný analytik Českého rozhlasu. Mluví o svém odchodu i o tom, jak se podle něj proměňuje vztah veřejnoprávního rozhlasu k digitalizaci.

Český rozhlas se s tebou po osmi letech a čtyřech měsících nečekaně rozloučil pro nadbytečnost. Propuštěn jsi byl prakticky na hodinu. Jak to celé vlastně probíhalo, co se vůbec stalo?

Stalo se to, že jsem ráno přicházel do rozhlasu jako zaměstnanec a odpoledne odcházel jako host. V deset hodin dopoledne jsem byl nečekaně pozván k náměstkovi generálního ředitele pro správu a provoz Michalu Koliandrovi, pod kterého patří i personální agenda. Běžně jsem s ním do styku nepřicházel, protože mým nadřízeným byl náměstek pro strategický rozvoj Jiří Svoboda. Tím pádem jsme s panem Koliandrem neměli důvod spolu až na výjimky komunikovat. Když jsem k němu v pátek 13. června přišel, pochopil jsem, že se bude dít něco zvláštního, protože tam seděla personální referentka, která mě v únoru 2006 paradoxně do rozhlasu přijímala. Následně se ukázalo, že kromě náměstka Koliandra je tam i šéfka personálního oddělení Ludmila Süssová. Od nich jsem se dozvěděl, že moje místo bylo z organizačních důvodů zrušeno jako nadbytečné s tím, že mám na výběr: buď odchod dohodou, nebo dostat výpověď kvůli nadbytečnosti. Obojí bylo datované k 13. červnu, tak či onak bych tedy skončil ve stejný den.

Je vůbec možné propustit někoho na hodinu pro nadbytečnost?

Ono je to tak, že k 13. červnu bylo zrušeno moje místo, ale formálně, kdybych zvolil cestu výpovědi, bych ještě dva měsíce byl zaměstnanec. Byl bych ovšem tzv. na překážkách ze strany zaměstnavatele. Tím pádem bych byl v podstatě doma, neměl bych počítač, neměl bych nic, jenom bych byl papírově ještě dva měsíce zaměstnancem rozhlasu. Já jsem si vybral dohodu o ukončení pracovního poměru.

A to pro tebe v tu chvíli znamenalo co?

V tu chvíli se postupuje podle zákoníku práce. V zásadě je to tak, že u dohody jsem okamžitě volný na trhu.

Kdybys zvolil výpověď, musel bys zůstat ještě dva měsíce zaměstnancem a pak bys ještě dostal nějaké odstupné?

To je tzv. systém dva plus tři, to znamená dva měsíce výpovědní lhůta plus tři platy jako odstupné podle zákoníku práce, jak to bývá při rušení pracovního místa z důvodu nadbytečnosti.

A takhle jsi dostal rovnou pět platů?

Dostal jsem odstupné podle kolektivní smlouvy.

Nechceš to specifikovat?

Ne.

Bylo to pro tebe ale výhodnější, protože můžeš okamžitě nastoupit někde jinde.

Ano, obvykle je výhodnější dohoda. Dostanu odstupné najednou a okamžitě jsem volný na trhu práce.

Tvé místo bylo zrušeno pro nadbytečnost, ale co jsi vlastně v rozhlase dělal? Oficiálně jsi byl analytikem, lidé si tě ale spojovali spíš s oddělením Nová média. V tom jsi ale už déle než rok nepracoval…

Dělal jsem spoustu viditelné i neviditelné práce. Často jsem vtipkoval, že jsem ten skřítek „Se“, který to všechno udělá. Protože když „se něco udělalo“, zpravidla jsem to byl já, kdo to zařídil. Ale abych to vzal oficiálně, moje pracovní pozice byla analytik v sekci strategického rozvoje. Vyhledával jsem „bílá místa“ a příležitosti, kde by rozhlas mohl uplatnit svůj obsah nebo využít synergie s technickým prostředím, synergie v programu… Vymýšlel jsem projekty, jako byl Srpen 1968 na sociálních sítích, kde se v podstatě bere rozhlasový obsah a dělá se s ním veřejná služba, ale jinou cestou než je to rutinně zavedené rozhlasové vysílání.

Kromě toho podstatná část mé práce spočívala v analýzách mediálního prostředí. Poskytoval jsem managementu, ale i různým úsekům v rozhlase povědomí o konkurenční situaci na trhu. Co dělají ostatní subjekty na trhu, jaké mají plány, co to znamená pro rozhlas, varoval jsem před určitými riziky. A když jsem třeba odevzdával měsíční reporty pro Rádio Junior, tak vzhledem k tomu, že moje zázemí je původně v internetové sekci Českého rozhlasu, jsem jim připravoval i reporty o poslechovosti a návštěvnosti na webu. Protože jsem stál u zrodu Rádia Junior, nad rámec těchto analýz jsem poskytoval i určité poradenství, kam se pohnout dál, jak zohlednit vývoj na trhu, jak lépe zohlednit potřeby dětí a podobně.

Zjednodušeně řečeno jsem dělal analýzy pro vnitřní potřeby rozhlasu, a vedle toho jsem měl ještě veřejné výstupy, kterými jsem vlastně prokopával cestu pro nové projekty. Jak známo, třeba na Srpen 1968 posléze navázal projekt Znovu 89, který využívá obdobné principy. Na něm jsem se už tolik aktivně nepodílel, hrál jsem tam jen menší roli. Spíš to zkrátka otevřelo cestu k tomu, že se tento formát osvědčil a rozhlas ho používá dál. Řekněme, že jsem dělal takovou rozhlasovou laboratoř.

Do jaké míry ses zabýval digitalizací rozhlasového vysílání?

Mělo to víc podob: byl jsem součástí digitálního týmu Českého rozhlasu, taky jsem měl za úkol dělat například e-mailovou technickou poradnu, a pokud se řešila digitalizace ve vysílání Českého rozhlasu, šel jsem tam jako host buď já, nebo Pavel Balíček. Stejně tak, když volal nějaký posluchač, který potřeboval poradit s digitálním přijímačem, přepojili ho na někoho z nás. Chodil jsem také do Poslanecké sněmovny a zabýval se tím, jaký je vývoj mediální legislativy a jaké jsou názory na digitalizaci. Ale podotýkám, že to vycházelo z veřejných zdrojů, nebylo to tak, že bych tam byl za „lobbistu“ Českého rozhlasu. Poskytoval jsem reporting o tom, co se děje.

Pohyboval ses i okolo pracovní skupiny ministerstva kultury, která nyní připravuje změnu zákona o Českém rozhlasu, jež má umožnit vznik veřejnoprávního rozhlasového multiplexu?

Ne, to šlo zcela mimo mě. Já jsem působil spíš směrem dovnitř rozhlasu než navenek.

Digitální tým Českého rozhlasu prošel před několika měsíci zásadní proměnou, jeho vedení převzal po šéfovi techniky Pavlu Balíčkovi náměstek pro správu a provoz Michal Koliandr. Ten letos na několika konferencích představoval prezentaci, jak si Český rozhlas představuje přechod na digitální vysílání. Zajímavé ale je, že rozhlas teď připravuje tendr na zajištění analogového vysílání s předpokládanou délkou kontraktu na deset let. Věděl jsi o tom?

O tom jsem netušil, protože technika, tudíž i provoz vysílačů, spadá pod náměstka Michala Koliandra. Překvapilo mě to stejně jako ostatní, když jsem se o tom dočetl. Ale do jisté míry to potvrdilo můj rozpačitý dojem z posledního sezení digitálního týmu. Přišlo mi, že po změně vedení týmu rozhlas začal trošku dupat na brzdu a všechno přepočítávat – lapidárně řečeno – na čísla, hodnotit to primárně ekonomickým pohledem než tím, že rozhlas má unikátní pozici v duálním systému médií, a měl by proto mít vůdčí roli i jinak, ne se vymlouvat na to, že potřebuje peníze. On jich má dost, ale nesmí to brát jen tím pohledem „má dáti – dal“, musí chtít a mít nějakou vizi.

Existoval v době, kdy jsi byl členem digitálního týmu rozhlasu, nějaký časový harmonogram, jak chtěl rozhlas spouštět svoje digitální vysílání?

Nemůžu moc mluvit o tom, co se řešilo v digitálním týmu, protože to jsou interní rozhlasové věci, ale obecně můžu říct, že snaha toho původního digitálního týmu byla taková, že rozhlas si musí vyjednat pozici, aby měl reálné podmínky pro spuštění digitálního vysílání, a musí šířit osvětu. To znamená, že loni v lednu se pořádal seminář v Poslanecké sněmovně, stejně tak jsme v květnu přivezli do České republiky Jorna Jensena z WorldDMB Fora, snažili jsme se osvětlit celou tu situaci a popisovali jsme, co rozhlas potřebuje. Mimo jiné tam tehdy poprvé zazněl návrh, že rozhlas by měl mít svůj samostatný veřejnoprávní multiplex, podobně jako ho má Česká televize.

Ve sněmovně se digitalizace ujal tehdejší poslanec Václav Mencl. Ale pak do toho přišly předčasné volby, po kterých nastalo takové bezprizorní období. Ještě v únoru jsem byl v Ženevě na konferenci Evropské vysílací unie EBU, kde se rozebírala situace v jednotlivých evropských zemích. Mimo jiné se ukázalo, že velmi dobře si naplánovali a rozjeli systém digitálního vysílání Poláci, kteří byli původně spíše pozadu za námi, a dokonce řeší úplně ty samé věci jako my: potřebují nějakou vůdčí státní roli, apod. Ale dokázali si najít tu vizi a dokázali si naplánovat, co a kdy chtějí spouštět, a hlavně proč. Polský rozhlas má například harmonogram postupného spouštění digitálních vysílačů ve velkých aglomeracích. Do Ženevy tehdy přijeli i zástupci Českého telekomunikačního úřadu (ČTÚ), seznamovali se se situací v Evropě a celkově to ve mně zanechalo optimistickou naději, že se ten proces posune dopředu.

Pak během jara mě už poněkud překvapila ta náhlá výměna šéfa digitálního týmu. Upřímně řečeno jsem moc nerozuměl tomu, proč proběhla, protože Pavel Balíček tomu oboru rozumí, věnuje se mu léta, má nějakou kontinuitu. Ale hlavně jsem měl pocit, že tam není žádný problém, takže jsem změnu nechápal. Generální ředitel na ni ale má právo, takže jestliže náměstka Koliandra ustanovil šéfem digitálního týmu, budiž. Jen mi pak právě přišlo, že se duplo na brzdu. Digitální tým se pod novým vedením sešel v dubnu a zanechalo to ve mně dojem, že kurz se obrací, rozhlas bude spoléhat hlavně na tlak zvenčí a jinak bude mít k digitalizaci spíš deklarativní přístup.

Právě, na odborných konferencích deklaruje, že má zájem o digitální vysílání a chce na něj přejít, ale reálně dělá všechno pro to, aby tomu tak nebylo.

Překvapilo by mě, kdyby třeba vyčlenil v ročním rozpočtu nějakou částku na rozvoj a stabilizaci nabídky stanic v jednotlivých sítích. Digitální rozhlas má sice pokrytí kolem 51 % obyvatel, ale co operátor, to jiná nabídka programových okruhů. Tomu bych říkal podpora. Teď DAB táhne nadšení operátorů. Rozhlas „má zájem“, „chce“, „jedná“, a tím to, podle mě, tak nějak zatím končí.

A pouze říká, že na digitalizaci potřebuje peníze a tak je to pro něj dobrá záminka v boji za vratky DPH z vybraných rozhlasových poplatků.

DPH je jiná záležitost, ta úprava má logiku, aby se jedna věc de facto nedanila dvakrát. Pro rozhlas je klíčová úprava zákona, aby dostal veřejnoprávní multiplex. Ale přijde mi, že to není na té dřívější progresivní cestě, je to spíš takové opatrné, pomalé, prostě se podle mě víc mluví, než že by tam skutečně probíhala nějaká aktivita. Vím, že byly nějaké schůzky s ČTÚ a ministerstvy. Jejich detaily neznám, ale nemám důvod si myslet, že by nějakým způsobem změnily pocit, který z přístupu Českého rozhlasu k celé věci mám.

Pavel Balíček coby vedoucí distribuce signálu zůstává členem digitalizačního týmu rozhlasu?

Pokud vím, v týmu nadále je. Já jsem v něm ostatně byl také, až do té chvíle, než jsem tak náhle opustil brány rozhlasu.

Kdo je v tom týmu dál kromě Michala Koliandra a Pavla Balíčka?

Když jsme se v dubnu sešli, bylo nás celkem devět. Kromě těch dvou jmenovaných a mě, ještě Jiří Svoboda, Irena Ryšánková, Helena Havlíková, Ondřej Nováček, Zdeněk Duspiva a Martin Zadražil. Složení tedy jde průřezově napříč rozhlasem. Když to shrnu, po nedávných personálních změnách zůstává v týmu šest lidí z devíti.

Když se vrátím k tvému odchodu z Českého rozhlasu, vysvětlili ti vůbec, proč máš odejít?

Nevysvětlili. Nemám ani žádné neoficiální zprávy. Slyšel jsem jen „chodbové řeči“, věci, které si myslí zaměstnanci rozhlasu, není to tedy nic, co by vycházelo od managementu. Jsou to pouze úvahy zaměstnanců, které ten odchod překvapil stejně jako mě. Všechny mi přišly spíš takové malicherné až komické, nepřikládám jim nějakou významnou váhu. Jinak nemám žádnou neoficiální zprávu o tom, čím jsem se měl provinit, čím jsem komu překřížil cestu a koho jsem se dotkl. Což mě možná překvapuje o to víc, protože pokud jsme si potřebovali dřív jakkoli cokoli vyříkat se členy managementu, tak jsme si to za zavřenými dveřmi vyříkali. Nikdy nebyl problém s komunikací z očí do očí, takže to, že tak náhle odcházím pro nadbytečnost… Dost možná třeba opravdu odcházím pro nadbytečnost.

A od té doby ses o tom nebavil s nikým z vedení rozhlasu?

Ne. Jak už jsem říkal v rozhovoru pro Médiář.cz, den před mým odchodem z rozhlasu jsem potkal Petera Duhana ve výtahu a normálně jsme se bavili o tom, kdo teď vlastně bude mým šéfem, když náměstek pro strategický rozvoj Jiří Svoboda skončil. Kdybych si měl vsadit na to, že po tom rozhovoru ve výtahu v rozhlase skončím, tak bych si na to opravdu nesázel, protože komunikace s generálním ředitelem byla úplně v pohodě. Přišlo mi spíš, že Peter Duhan chce vyřešit tu otázku, kam mě přesunout, ne, že bych se měl z rozhlasu úplně vytratit.

Jenom pro odlehčení, jedna z těch teorií, které jsem slyšel, zní, že skutečně jde o administrativně-technické rozhodnutí o nadbytečnosti, ačkoliv všichni mají tendenci hledat, co je za tím dalšího. Jak mi říkali rozhlasáci, musíme si uvědomit, že personální ředitelka, která byla u mého ukončení pracovního poměru, pracuje v rozhlase teprve od 3. června. Já jsem ji na té schůzce viděl poprvé, ona mě vůbec neznala, nevěděla, co dělám. A Michal Koliandr, který je ve své funkci náměstka pro správu a provoz od letošního ledna a moc jsme se nepotkávali, mou profesní historii, obávám se, nezná.

Takže zrušili tabulkové místo, aniž by tušili, o koho jde.

Ano. Ale abychom zase mluvili vážně, rozhodnutí o zrušení pracovní pozice musí podepsat generální ředitel, protože on je statutární zástupce rozhlasu. On jediný může podepisovat rozhodnutí o organizačních změnách. Třeba se tam sešla kombinace víc faktorů. Nevím, opravdu si to neumím vysvětlit. Neslyšel jsem žádný neoficiální důvod, ani na té schůzce mi Michal Koliandr nic nad rámec oficiálního sdělení neřekl, nedodal nic ani po skončení té oficiální části. A pokud vím, tak se nic nedoneslo ani lidem, kteří to zkoušeli v rozhlase zjistit a různým způsobem se vyptávali, protože vlastně nikdo nic nevěděl a všichni na to koukali úplně stejně překvapeně, jako jsem byl překvapený já.

Jedno vysvětlení se možná nabízí. Rozhlas teď ukončil spolupráci i s Irenou Ryšánkovou, analytičkou, která pracovala přímo v útvaru generálního ředitele, a s níž jsi dřív pracoval v redakci webu Česká média. Oba se blízce znáte se Štěpánem Kotrbou, který se snaží prosazovat digitalizaci vysílání Českého rozhlasu a před časem se nepohodl s Peterem Duhanem.

To je spekulace. Já si myslím, že to není ten důvod, protože spolupráce s Petrem Duhanem byla bezproblémová. Měli jsme i systém osobních schůzek, a pokud by měl Peter Duhan jakýkoli pocit, že je něco špatně, tak by mi to jistě neváhal říct, protože jsme se bavili úplně otevřeně. Já jsem ani neměl žádný náznak, že by mělo být něco špatně. Proto je pro mě celá ta situace tak nečitelná. Nemyslím si ale, že to souvisí se Štěpánem Kotrbou, tu vazbu tam nevidím. Kdyby byl problém v tom, že Rožánek zná Kotrbu, a já ho znám od roku 2001, tak by mě Duhan mohl propustit prakticky kdykoli. Vždyť je generálním ředitelem od července 2011, prozatímním ředitelem byl ještě déle. Proč by mě kvůli tomu, že znám Kotrbu, propouštěl v červnu 2014?

O tvém odchodu chce tuto středu na veřejném zasedání jednat Rada Českého rozhlasu, která jím byla také překvapena. Zúčastníš se toho jednání – byť jako veřejnost?

To je trošku kuriózní, protože jedna z věcí, které jsem měl na starosti, byla správa webových stránek Rady Českého rozhlasu. A mým nečekaným odchodem vznikl malý problém, protože se o ty stránky samozřejmě musí někdo starat. Je tam sice kolegyně, která věší na web zápisy z jednání Rady a zvukové záznamy, ale ty hlubší strukturální změny na webu, třeba vizitky nových radních a podobně, jsem připravoval já. Nebo ukládání obsáhlých výročních zpráv. Takže jsem vlastně nestihl ani nikoho zaučit, kdo by to po mně převzal. I z toho titulu, že jsem se staral o webové stránky, ale i proto, že jsem měl na starosti mediální analýzy a reflexe mediálního prostředí, chodil jsem na všechna zasedání Rady Českého rozhlasu.

Popravdě řečeno, když jsem teď skončil v rozhlase, říkal jsem si výborně, budu mít volné středeční odpoledne, nepůjdu na Radu. Pak jsem si s úžasem přečetl aktualitu na DigiZone.cz, že se to dostane na program jednání Rady, takže tam budu muset zajít. Sám jsem zvědavý, jak to tam proběhne. Upřímně řečeno, příliš nečekám, že by tam probíhala nějaká dramatická diskuse, protože Rada Českého rozhlasu primárně řeší personální záležitosti na úrovni managementu, ať už jde o ředitele regionálních studií nebo blízké spolupracovníky generálního ředitele. Ale jestliže se tím chtějí zabývat, nechť se tím zabývají.

Ono to asi moc nepřispívá k dobrému mediálnímu obrazu Českého rozhlasu, takže by se tím z toho titulu zabývat měli.

Ano. Půjdu se tam podívat a sám uvidím, co z toho vzejde. Nemám žádné zákulisní zprávy, co se chystá nebo nechystá.

Tvůj odchod a zrušení celé sekce pro strategický rozvoj zapadají do celkově dusné atmosféry, která v Českém rozhlase panuje zhruba poslední půlrok. Vnímal jsi, že se situace v rozhlase mění k horšímu, jak o tom mluví celá řada zaměstnanců?

Určitou změnu atmosféry jsem zaznamenal. Bylo to pro mě trošku smutné, protože rozhlas nikdy nebyl prostředím, kde by člověk musel zápasit s nějakou frustrací. Rozhlas je svébytná, svérázná a kreativní instituce, kde se samozřejmě najdou třecí plochy, ale v zásadě v něm byl klid a nebyl důvod nějakým způsobem se znepokojovat. Až ten poslední půlrok jsem prostě narážel na střípky a jednotlivosti, které dohromady dávaly takový určitý pocit frustrace, byly pro mě nečitelné a celkově jsem si nebyl jistý, jestli se rozhlas ubírá tím směrem, který by mi dlouhodobě konvenoval. Ale bral jsem to tak, že až se uvidím s generálním ředitelem, promluvíme si o tom a třeba mi to vyjasní, nebo se situace uklidní.

A promluvili jste si o tom?

Ne, poslední kontakt s generálním ředitelem – pominu-li ten dvouminutový „výtahový“ rozhovor den před mým odejitím z rozhlasu – jsem měl v podstatě v písemné podobě 30. dubna, kdy mi Peter Duhan poslal gratulaci k novinářské ceně za Srpen 1968. Předtím jsme měli schůzku někdy na začátku dubna, když se chystal seminář o veřejné službě ve sněmovně, protože tam jsem mu připravoval prezentaci a podklady, a to jsme spolu osobně řešili. Od té doby jsem s ním v kontaktu nebyl, o to víc překvapující pro mě ten náhlý konec je. Protože jak říkám, Peter Duhan neměl nikdy problém mi sdělit, pokud měl nějaké výhrady. Netuším, co se změnilo.

Jak si vysvětluješ tu změnu atmosféry v rozhlase? Co je příčinou? Loňské předčasné volby, nová vláda, jiná politická konstelace?

Rozhlas je prostředí, které je poměrně citlivé i na relativně malé změny. V toku času své devadesátileté historie je zkrátka zvyklý na určité pořádky. Pokud se něco mění, v rozhlase to samozřejmě vyvolá určité vnitřní reakce. Ale spíš si myslím, že ta atmosféra za posledního půl roku souvisela s jistým stavem podnikové kultury. Zaměstnanci vnímali, že změny, které probíhaly na manažerských postech, nebyly vždycky ideální. To řešení odchodů některých lidí, kdy se třeba ze dne na den vyměnila ředitelka lidských zdrojů, pak vzápětí skončil náměstek strategického rozvoje a celé se to završilo tím, že jsem skončil pro nadbytečnost i já, pochopitelně v rozhlase zanechá určitou atmosféru. U lidí to pak vyvolává nějaké vnitřní pochyby, zda rozhlas nenabral kurz, který není úplně šťastný. Ani to nabírání manažerů zvenčí není vždycky šťastné.

Mám-li to shrnout, v rozhlase je strašná spousta pracovitých skvělých lidí, kteří dělají svou práci dobře a chtějí ji dělat dál. Dokonce si myslím, že i management je poskládaný v rámci možností dobře, ale jak říkám, překvapily mě některé kroky v poslední době. Nemám třeba obavy o program nebo řízení regionů, dělají to lidé, kteří se v tom pohybují léta, rozumí tomu oboru i tomu médiu. Ale tam, kde se objevili lidé odjinud, tam to obvykle končilo fluktuací, které si nelze nevšimnout i zvenčí, protože rozhlas oznamoval výměny náměstků a změny různých vedoucích pracovníků poměrně často.

Právě. Personálie jsou poměrně velkým problémem Petera Duhana, těch změn ve vedení bylo až příliš.

K tomu můžu říci jenom to, že je zajímavé sledovat stálé pozice, které se neměnily, protože s nimi není problém. Tam je zjevné, že ti lidé své práci rozumí. U těch ostatních to ne vždycky proběhlo v úplném klidu, ale navenek se to vyřešilo. O to víc mě právě překvapil ten tón, který rozhlas zvolil v komunikaci mého odchodu, protože dát mi na papír jako důvod nadbytečnost, neříct mi nic a pak na Facebooku a jinde šířit do médií, že jsem ztratil důvěru… S úžasem jsem třeba četl titulek zprávy ČTK, že Rožánek odchází pro „nadbytečnost i ztrátu důvěry“. To mě opravdu dost překvapilo.

Zvažuješ nějaké právní kroky vůči rozhlasu kvůli těm slovům o ztrátě důvěry?

Jsem zvědavý, jak to dopadne na Radě Českého rozhlasu. Další kroky jsem zatím nerozhodoval. Pokud vím, rozhlas se teď už k mému odchodu nijak nevyjadřuje, nekomentuje ho a možná je to tak dobře.

Médiáři jsi řekl, že už máš 11 pracovních nabídek, včetně externích spoluprací. Rýsuje se už něco, co by sis dovedl představit jako svoje budoucí působiště?

Do konce měsíce si nechávám time out, oddechový čas, kdy se právě na základě těch nabídek scházím s různými lidmi – ať už přímými aktéry nebo různými prostředníky. Konkretizuji si s nimi nabídky, které mi přišly. Chci mít jasno do konce měsíce. Uvidím. Všechny nabídky konvenují tomu, co jsem dlouhodobě dělal, tedy strategie, nová média, digitální média – a tím nemyslím konkrétně digitální vysílání, ale digitální prostředí.

Kývl bys na nabídku přímé konkurence Českého rozhlasu?

Jako že bych nastoupil ze dne na den do Lagardère?

Třeba.

BRAND24

Nemám žádnou konkurenční doložku, ani podmínku mlčenlivosti, ze dne na den odcházím z rozhlasu s kompletním know-how. Můžu jít, kam chci. Platí ale, co jsem už říkal Médiáři: ať už mě další kroky zavedou kamkoli, nerad bych zneužíval toho, že mi tu konkurenční doložku nedali, protože osm let strávených v rozhlase byla skvělá doba. Dalo mi to hodně profesně i lidsky a já prostě nechci jít proti lidem, s nimiž jsem spolupracoval. Koneckonců, když to vezmu čistě ješitně, nechci jít proti svým vlastním projektům, protože kdybych zvenčí sabotoval to, co jsem postavil, tak by to vypadalo opravdu divně. Přišlo by mi prostě neetické té chyby, že nemám konkurenční doložku, nějak zneužívat nebo používat proti rozhlasu. To by prostě nebylo fér.

Foto: Ondřej Hošt, DigiZone.cz

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).