Hlavní navigace

Zločin v Polné: chabá obhajoba Hilsnera

24. 1. 2016
Doba čtení: 4 minuty

Sdílet

„Tak, kdo to z novinářů sepsuje, to jsem zvědavá…“ Zaslechl jsem říci jednu starší dámu při východu ze sálu po premiérové projekci.

Jsou tři věci, které ve mě vyvolávají absolutní odpor. Za prvé hluboký, bezbřehý a v zásadě bezdůvodný antisemitismus, z něhož vyrůstají zločiny holocaustu. Za druhé šílený, nesmyslný a nenávistný fanatismus, který vzniká z lidské malosti, závistivosti a omezenosti. A potom situace, kdy je odsouzen k jakémukoliv trestu, ať již skutečnému, či pouze morálnímu, kdokoliv, proti komu neexistují absolutně nezvratné důkazy.

O všech těchto věcech je nový českotelevizní film scénáristy Václava Šaška a režiséra Viktora Polesného. Z toho vyplývá, že by měl, z mého pohledu, vzniknout světový film, na který budu do smrti vzpomínat jako na velkolepý umělecký zážitek. Film, který by byl vášnivou obhajobou svobody, morálky a pravdy.

Ano, je správné se zabývat historií, připomínat významné i tragické události. Tak, jak to v poslední době zhusta činí ČT. Abychom nezapomínali na svou minulost. Na tu velkou a důstojnou v podobě Karla IV. či Jana Husa nebo i na tu, na niž hrdí být nemůžeme. Problém je, když se na takové, vlastně na libovolné téma, natočí místo filmu rozhlasová rekonstrukce příběhu v obrazech.

Film se má vyjadřovat především obrazem. Zločin v Polné se vyjadřuje především slovy. Dalo by se říct, že herci ústa nezavřou. Navíc je to skutečně pouhá rekonstrukce toho, co se stalo – za pomoci herců, a nikoliv hraný příběh. Buď se děj odehrává u soudu, tam je mnohomluvnost na místě, nebo v domácnostech, na ulicích, při rekonstrukcích v přírodě.

Ale mluví se všude. V obraze nebo ve vnitřním komentáři, a když se chvilku nemluví, aspoň se zpívá, aby tam to slovo pořád bylo přítomno. Herci ve filmu, to je pozoruhodná kapitola. Totiž, jakoby různé skupiny herců vedli různí režiséři. Herci klasičtí jako Petr Štěpánek či Jiří Plachý odvádějí svou práci, jak mají, i když je to skoro na hranici divadelnosti.

Herci moderní, jako Martin Myšička, Aneta Krejčíková nebo Jaroslav Plesl, stejně i František Němec, se se svými rolemi sžívají do naprosté přirozenosti. Karel Roden je ve své uměřenosti vynikající, pokud bylo cílem ukázat Masaryka jako velmi chladného muže bez emocí. Karel Heřmánek jr. je vlastně jediná role, v níž lze projevit jakýs takýs cit, a to k ochočené myši (trochu to evokuje vzpomínku na Jasného rakouský film Maják).

Epizodní role a komparz mnohdy připomínají ochotníky z Horní Dolní a některé jejich výkřiky působí skoro až cimrmanovsky. Absolutním vrcholem nevkusu je role Miroslava Etzlera, který, jak se říká, trhá kulisy a přehrává až k pláči nad tak hrozným výkonem. Svědčí to všechno o tom, že režisér buď neumí herce vést a dává jim možnost hrát si to, jak chtějí, nebo – ještě hůře – nutí je k nesourodým, často mizerným výkonům.

Největším problémem je ale to, čím práce na filmu vždy začíná. Tedy scénář. Je zajímavé sledovat více Šaškových scénářů. Ničím se neliší. Odvyprávějí příběh bez expresivních scén, bez toho, aby herci mohli dosáhnout, společně s režisérem, na své minuty radosti, kdy docílí toho, že se divák směje, bojí se, je dojat k slzám… Prostě ho příběh vezme za srdce.

Tyhle filmy od pana Šaška jaksi ničím neurážejí, ale také ničím nepozvedají, nedokáží opravdově zaujmout. On tu vlastně ani není hlavní hrdina. Pleslův advokát bojuje za Hilsnera, protože věří v jeho nevinu. Ale ten jeho boj je takový „unimraný“, nemá v sobě energii, nadšení, silné odůvodnění.

Masaryk je zastánce vyššího principu mravního, jenže jednak je to celkem malá role, a jednak ani on se nedokáže zásadně vzepřít. Na zfanatizované studenty, kteří ho nenechají mluvit a pak se porvou, se v podstatě jen trpně dívá, od mladíků, kteří ho přepadnou, se dá zbít (i když pár ran pro forma rozdá). Ovšem nebyl by to Šašek – nic se Masarykovi nestane, ani kapička krve se neobjeví. Nedokáže se aktivně postavit na odpor zlu. Mluví, píše, navrhuje… Toť vše.

A Hilsner… Nelze se divákovi ztotožnit s prosťáčkem, který je zde navíc vylíčen jako pobuda, který nepracuje, nic neumí (tedy kromě cvičení myší) a žije z jiných. Natočit film podle skutečného případu není jednoduché. Tedy, tak ho natočit, aby zaujal. V tomto případě se to nepodařilo.

Divákům, kteří základní příběh znají, neřekne nic nového. Pro ty, kteří ho neznají, je to jakási edukativní procházka onou dobou. Kreativní producent Štern před premiérovou projekcí v kinu Atlas 19. ledna řekl, že (parafrázuji) ten scénář u něj ležel dvacet let a teprve nyní mu vedení České televize vyšlo vstříc a pomohlo mu na svět.

BRAND24

To snad ani nemuselo. Dovolím si říci, že je škoda, že nezůstal u ledu navěky. Místo něho mohl i stejné téma uchopit někdo lépe a mnohem dramatičtěji. Takhle to byla velmi chabá obhajoba spravedlnosti, vůle po ní a nešťastných lidí, kterým se vždy, po jisté době, znovu a znovu ubližuje.

P. S.: A pro některé mé „příznivce“ na těchto stránkách (kteří by mi to jistě podsouvali) – já bych se tohoto tématu rozhodně chopit nechtěl. Již proto, že je na stejné téma řada daleko silnějších příběhů, které by stálo za to realizovat. Nehledě na to, že na tohle téma již v ČT natočil film v roce 1999 Petr Burian, mimo ČT kdysi např. Franz Köhler.

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je televizní scénárista

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).