Co je to kosmodrom
Kosmodrom je místo, které se skládá z několika zařízení a dohromady tvoří v podstatě odpaliště nebo počáteční stanici nosné rakety s družicí. Obvykle se nachází na neobydlených místech a zabírá velkou plochu. To z důvodu, kdyby došlo k explozi rakety – je nutné eliminovat ztráty na životech. Zajímavostí také je, že většina kosmodromů bývá umístěna co nejblíže rovníku, aby bylo možné maximálně využít zemské rotace pro počáteční rychlost rakety. Kosmodromy mají dvě hlavní části – základnu a střelecký sektor. V první části se nachází odpalovací rampa, která je ještě dále rozdělena na vypouštěcí stůl (sem se umisťuje raketa) a věž, kde je potřebné kabelové vedení a také se odtud dopravuje palivo pro raketu. Podle Wikipedie jsou součástí kosmodromu také montážní haly a řídící letová střediska. Nemělo by zde ani chybět letiště nebo minimálně přistávací plocha pro helikoptéry. Kosmodromy se nacházejí po celém světě. Tím nejznámějším, o kterém budeme ještě hovořit, je Bajkonur v Kazachstánu. Jsou zde ale i další. V Americe např. Guyanské kosmické centrum ve Francouzské Guyaně v Kourou a v Evropě Kosmodrom Pleseck na území bývalého Sovětského svazu (dnes v Rusku).
Partnerem tohoto seriálu je společnost SES Astra
Veškeré informace o příjmu satelitní televize v České republice a přehled nabídek jednotlivých satelitních operátorů najdete ve stálé příloze serveru DigiZone.cz Satelitní televize v České republice.
Nejznámějším kosmodromem je Bajkonur
Asi nejznámějším kosmodromem na světě je Bajkonur (Космодром Байконур), ležící dnes na území Kazachstánu mezi městy Kazalinsk a Džusaly. Původně sloužil Bajkonur pro potřeby Ministerstva obrany Sovětského svazu, nyní ho využívá např. společnost Astra pro start nosné rakety Proton. Jako oficiální den zřízení kosmodromu byl stanoven 3. srpen 1960. Balistické rakety však odtud začaly létat již v roce 1957. Byla odtud vypuštěna také první umělá družice Země označená jako Sputnik 1. Bajkonur byl pojmenován podle stejnojmenné vesnice, která leží od kosmodromu přibližně 320 km na severovýchod. Po rozpadu Sovětského svazu sice připadl Bajkonur Kazachstánu, ale byla podepsaná dvoustranná dohoda s Ruskem o jeho dlouhodobém využívání. K tomu došlo v roce 1994 na dobu přibližně dvaceti let. Různými cestami se však Bajkonur dostal až pod správu Ministerstva obrany Ruské federace, které si ho nárokuje až do roku 2050. Kosmodrom se rozkládá na ploše neuvěřitelných 6717 km2. Konkrétně je k dispozici 15 ramp, z toho 9 pro vypouštění kosmických nosičů.
Nosná raketa Proton
Asi nejznámější rakety, které dnes vynáší družice do vesmíru, jsou bývalé sovětské a nyní ruské rakety Proton. Na její výrobě se na počátku podílela konstrukční kancelář OKB-52 (v originále Опытное конструкторское бюро №52, ОКБ-52). Jak uvádí otevřená encyklopedie Wikipedia, později byla přejmenovaná na Ústřední strojírenskou konstrukční kancelář CKBM (Centralnoje konstruktorskoje bjuro mašinostrojenija, ЦКБМ). Výrobní typové označení bylo 8K82, Američané však zvolili pro kosmický nosič SL-9. Motory má na starosti hned několik kanceláří. Pod vedením Valentina Pavloviče Gluška vznikl jejich první stupeň, ten druhý je dílem konstruktéra Semjona Andrijeviče Gosberga. Řídicí systém je dílem vědecko-výzkumný ústav NII-885 z Moskvy. S raketou Proton se původně počítalo jako s nositelkou mezikontinentálních balistických raket. Měla tedy sloužit výhradně vojenským účelům. Nejprve tomu tak bylo, ale později se začaly využívat jako vynašeče satelitů Astra. Společným jmenovatelem však byla skutečnost, že odpalištěm byl a stále ještě je kosmodrom Bajkonur.
Společnosti vypouštějící satelity
Každý satelit společnosti Astra váží až pět tun a jeho výroba trvá přibližně tři roky. Během výrobního procesu probíhá důkladné testování, aby byla po vypuštění satelitu do vesmíru zajištěna bezchybná funkce. Mezi nejznámější výrobce patří společnosti Boeing Satellite Systems (ASTRA 1C-1H, ASTRA 2A, ASTRA 2C-2D a ASTRA 3A), EADS Astrium (ASTRA 2B) a Lockheed Martin (ASTRA 1B a ASTRA 1KR). Satelity SES ASTRA dopravují do vesmíru Arianespace a International Launch Services (ILS). Arianespace je evropské konsorcium. Využívá raket Ariane, které jsou vypouštěny z Evropského vesmírného střediska (European Space Centre) v Kourou ve Francouzské Guayaně. Satelity ASTRA 1A až 1E a ASTRA 3A byly vypuštěny pomocí rakety Ariane 4; satelity ASTRA 2B a 2D byly vypuštěny pomocí rakety Ariane 5. ILS je společný podnik vlastněný společnostmi Lockheed Martin, Khrunichev Enterprises a RSC Energia. ILS využívá ruskou raketu Proton, kterou vyrábí moskevská firma Khrunichev Enterprise. Pro dopravu satelitů ASTRA se používá verze Proton D1e s horním dílem Block DM, vyrobeným moskevskou společností RSC Energia.
Start raket
Po svém dokončení je nově vyrobený satelit dopraven na místo startu k závěrečnému testování a naplnění palivem, a poté je připevněn k nosné raketě. Vypuštění satelitu je složitá operace, která probíhá v několika fázích, které se liší podle používaného systému. Raketa Ariane vypouští satelity na dočasnou eliptickou převodní oběžnou dráhu, obvykle 200 km (v případě Ariane 4) nebo 560 km (v případě Ariane 5) nad Zemí, ale případně až 36 tisíc kilometrů. Po zažehnutí vlastních vestavěných pomocných raket se satelit sám dostane na svou finální kruhovou geostacionární oběžnou dráhu (orbit) ve výšce 36 000 kilometrů. Raketa Proton, vybavená výkonným a opětovně zažehnutelným čtvrtým dílem Block DM, vynese satelit výše (min. několik tisíc kilometrů od Země, v závislosti na hmotnosti vypouštěného satelitu). To však snižuje rychlost (energii) potřebnou na dosažení geostacionární oběžné dráhy, což znamená, že satelity vypouštěné pomocí rakety Proton si obvykle ponechávají větší rezervy paliv.
Foto: archiv společnosti SES Astra, start satelitu Astra 2C