Hlavní navigace

Český žurnál – Blízký daleký východ: neuvěřitelný fetišistický zážitek

6. 12. 2015
Doba čtení: 3 minuty

Sdílet

O fetišistickém zážitku mluví ve filmu režisér Remunda v souvislosti s volbou miss, když se slečny vrtí na pódiu v maskáčových kraťasech.

Nejsem fetišista, asi na rozdíl od tvůrce snímku, takže mě to žádný zvláštní zážitek nepřineslo. Ale budiž, každý je nějaký.

Dvojice Klusák – Remunda si za peníze poplatníků ČT již poměrně dlouho vyrábí, co je napadne, a je nutné konstatovat, že jejich nápady nejsou příliš invenční. No, ale když to nějaký kreativní producent chce financovat, tak to se nedá nic dělat. Jenom se mi zdá, že je škoda vyhazovat peníze za něco, co je často naprosto bezzubé a o ničem.

Tentokrát se scénáře a režie ujal Filip Remunda a za veřejnoprávní peníze si udělal několik výletů na Ukrajinu. Alespoň to tak působilo, že několik, mluvil o tom. Možná, že se mu líbí po této zemi cestovat, když v ní má rodinné kořeny, ale důvod, proč to platí všichni, kteří musejí povinně přispívat na ČT, neexistuje.

V tomhle dokumentu se pan Remunda se svým štábem vydává do válkou zkoušené země, o níž tady nic moc nevíme, jakkoliv není zase tak daleko. Viděli jsme nějaké záběry, slyšeli různá prohlášení. Dost se to od sebe liší. Člověk neví, na které straně je pravda. I proto jsem se na Remundův dokument díval s tím, že se třeba něco nového dozvím. Upřímně řečeno, zase tak překvapený jsem nebyl, když jsem po zhlédnutí dílka nevěděl o Ukrajině o nic víc než před zhlédnutím.

Je taková ruská a také ukrajinská otázka, která padne prakticky v každém rozhovoru podníceném vodkou: „Pačemu ty živjoš?“ Vždy následují „hluboké“ úvahy a „zadumání se“ a nikdy se k ničemu podstatnému nedojde. V Blízkém dalekém východě zas padne otázka tohoto typu: „Zač je člověk ochoten umírat?“ A zase nezazní odpověď.

Mluví se zde o „nezřízeném vlastenectví“. Objeví se otázka: „Jedni i druzí pobíhají se zbraněmi a co z toho je?“ A konstatování: „Oligarchové si rozdělují svůj byznys a lidi jsou pro ně jen maso.“ Někteří Ukrajinci se vydávají „bránit svoji rodinu proti ukrajinské armádě“. Jiní ji brání proti separatistům. Všechno vrcholí v jisté chvíli přípitkem: „Na mír! Bude mír, bude všechno!“

Tak, co si z toho vzít? Remunda bloudí po Ukrajině od čerta k ďáblu, dělá rozhovory, točí výpovědi, občas řekne něco sám a celé to pokrývá všemožnými záběry, na nichž se vůbec nic neděje.
Lidé vyjadřují své názory, vyprávějí – někdy to, co ve válce zažili, jindy to, co o válce od kohosi slyšeli. Válka prý je. Opravdu to ti lidé tvrdí. Ale u nich, u nich se nebojuje. Jinde, to ano. U nich se také válčilo. Teď je klid. Kdo ví, co přijde? Mluví se, mluví a mluví, připadá mi to jako takové obrázky doplněné rádio.

Režisér se svým štábem mluví s normálními, prostými lidmi, jednou s veselým vojákem, který má dovolenku. Země je to – dle záběrů – dost zaostalá, s mnoha rozpadajícími se domy a s lidmi, kteří si sice stěžují na to, že nemají peníze, ale na jejich stole nikdy nechybí vodka. A Lenin, ten a jeho sochy, je všudypřítomný. Jednu zbořili, další zarytě stojí a zdraví minulost.

Remunda hovoří se svými známými a se známými těch známých, případně s někým na ulici. Za celý film nevstoupí do jediné krčmy, nezajede na bojiště. Rakety a letadla, která natočil stojí na podstavcích jako pseudoumělecké artefakty.

BRAND24

Samozřejmě, tento tvůrce není válečný reportér. Na to nemá odvahu. On by asi prohlásil, že natáčet válku, boj o život, o holé přežití, točit smrt, bolest, zranění…to nebylo jeho uměleckým záměrem.
Také netočil s lidmi, kteří v té válce bojují. Nešel s vojáky na jejich bojové pozice. Kdyby to byl udělal, dávalo by to jeho dokumentu plné právo na vznik a existenci. Vzhledem k tomu, že zachytil pouze „žvatlání“ v místnostech nebo na ulicích, je to film naprosto zbytečný a zase se pouze zaplácl vysílací čas.

Faktem je, že vysílání takovýchto filmů bych pochopil u nějaké malé kabelovky v čase po čtyřiadvacáté hodině. Prostě opravdu jen, aby se něco vysílalo, je-li to, skrze licenci, nutné. Třeba místo hrajících si koťátek nebo tikajících hodin. A v žádném případě by taková televize za film autorovi a jeho produkci nic nezaplatila. Protože porušuje tzv. 11. přikázání filmařské: Nenuď (od slova nenudit) diváka svého!

Byl pro vás článek přínosný?

Autor článku

Autor je televizní scénárista

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).