Hlavní navigace

Andrej Halada: Public TV vnímám jako „tak trochu jinou televizi“

14. 10. 2008
Doba čtení: 10 minut

Sdílet

 Autor: 322915
Na sklonku léta opustil po osmi letech redakci týdeníku Reflex, kde mimo jiné vedl pravidelnou stránku věnovanou televizi, aby nastoupil do jedné z nich – malé lifestylové Public TV. Jak se píšící novinář vyrovnává s novým typem práce a jak funguje Public TV, kterou si mohou naladit diváci přes satelit a v Praze, Brně, Ostravě a Plzni i přes set-top-box, říká v rozhovoru pro DigiZone.cz bývalý editor Reflexu a nynější moderátor, editor a redaktor Public TV Andrej Halada.

Nebudu předstírat, že se neznáme. Pět let jsme spolu pracovali v redakci Reflexu. Letos jsme ji oba opustili, ty jsi zamířil do Public TV. Jaké to je přejít z tištěného časopisu do televize?

V porovnání s časopisem je to trošku jiné, ale tím, že v ní dělám zase novinářskou práci, není to pro mě žádný zásadní zlom. Větší rozdíl by byl, kdybych šel dělat tiskového mluvčího. Zatím tedy ten přechod nevnímám jako nějakou velkou změnu – i když v Public TV mám na starosti částečně i PR záležitosti. Pořád se považuji za novináře a je mi celkem jedno, jestli pracuji v tištěném médiu nebo v televizi.

Andrej Halada - 1

Říkáš, že kromě novinařiny děláš v Public TV taky PR. Co to znamená?

Public TV je malá televize, pracuje nás v ní asi patnáct. Není tam nikdo, kdo by se staral o vnější prezentaci směrem k tištěným médiím, televize nemá tiskového mluvčího ani tiskové oddělení. Takže záležitosti, které se týkají spolupráce s tiskem, mi logicky připadly.

Dá se říct, že jsi tiskovým mluvčím Public TV?

To ne. Když ale ředitelka Public TV Renata Pešková potřebuje něco okolo tisku, obrátí se na mě.

Znal jsi Public TV předtím, než jsi dostal nabídku v ní pracovat?

Neviděl jsem ji. Ale když se objevila možnost, že bych do ní mohl nastoupit, zjistil jsem, že rodiče ji doma v Praze chytají na set-top-box. Podíval jsem se na ni, abych si udělal obrázek, jak vypadá.

Co tě vedlo k tomu, že jsi nabídku na práci v Public TV přijal?

Lákal mě hlavně fakt, že to je úplně jiné médium. Sedm let jsem pracoval v Mladém světě a osm let v redakci Reflexu. Patnáct let jsem tedy psal do stejného typu tiskoviny – do magazínu pro inteligentního čtenáře s týdenní periodicitou. Řekl jsem si, že vyzkouším něco jiného, a protože jsem studoval filmovou vědu a k filmu, a potažmo i televizi, mám blízko, byla pro mě televize pochopitelnou volbou. Tohle médium je ostatně u nás pořád na vzestupu. Tím nejprogresivnějším je sice internet, ale televize ještě dlouho bude hrát prim. Naopak tištěná média nijak výrazně neposilují, zvlášť ne ta kvalitní. Nové tituly jsou v drtivé většině bulvárně nebo povrchně společensky laděné. A tam nepatřím. Tudíž prostor je svým způsobem omezený. I proto mě televize lákala. A jedním z důvodů mého nástupu do Public TV bylo i to, že jsem měl možnost mít tu svůj vlastní pořad.

Jak se o tobě Public TV dozvěděla?

Náhodně. S ředitelkou Renatou Peškovou se znám delší dobu. Zavolala mi, protože potřebovala pomoci s tím, aby se o Public TV víc vědělo, sháněla mediální kontakty. Jak jsme se tak bavili, zjistila, že jsem odešel z Reflexu. A když se ukázala i možnost, že bych tu mohl mít svůj pořad, začalo mě to zajímat a dohodli jsme se.

O jaký pořad jde? Jak vypadá?

Jmenuje se to Mikrofon Andreje Halady a je to patnáctiminutový rozhovor s nějakou zajímavou osobností – umělcem, sportovcem, vědcem, novinářem, ale třeba i jen s člověkem, který něco jedinečného prožil. Nejde o živé vysílání, pořad se předtáčí, ale jede se na „první dobrou“, bez dalšího střihu. To je pro mě, když s moderováním nemám zkušenosti, ideální: nemusím mít stres s živým vysíláním, ale přeci jenom mě to tlačí do návaznosti otázek, do pohotovosti, udržení tvaru pořadu. Bezvadné je, že jsem si ten pořad vymyslel sám, vybral jsem si moderátorský stůl i židličky, náhodou jsem objevil ve studiu krásný velký mikrofon, podle kterého se ten pořad jmenuje a který je skvělou rekvizitou. Celý projekt se realizoval rychle a nikdo mi do toho nezasahuje. To je na Public TV výborné: je to malá, ale operativní televize a všechno, co si v ní lidé vymyslí, se dá okamžitě udělat.

Všechno asi ne, musíte mít omezený rozpočet…

Samozřejmě se nemůžeme srovnávat s Českou televizí nebo Novou. Ta televize má své limity, ale flexibilita, rychlost a fakt, že mi dala naprostou důvěru, je bezva. Pořad běží od neděle 12. října a do konce minulého týdne jsem měl předtočené už čtyři díly.

Kdy Mikrofon vysíláte?

Premiéra je vždycky v neděli v 18.15. Potom pořad ještě ve vysílání rotuje, protože tak je postavený celý program Public TV. Jednotlivé programové bloky se objevují v reprízách.

Jak často rotují?

Po sedmi hodinách. Public TV vyrábí jednu hodinu premiérového vysílání denně a navíc umožňuje vstupy pro regionální vysílání.

Když jsme spolu nedávno mluvili, říkal jsi mi, že budeš mít jako dramaturg na starosti i zpravodajství Public TV.

Ano, mám. Zpravodajství se částečně skládá z regionálních příspěvků a částečně si připravujeme zprávy sami. Pro Prahu máme dvě vlastní redaktorky. „Hlavní zpravodajský pořad“ se jmenuje Včera, dnes a zítra a divák tu najde to, co obvykle nenajde v hlavních zprávách ostatních televizí. Pel mel kulturních, společenských, ale i regionálních informací. Vůbec se nevěnujeme politice.

Andrej Halada - 2

Co je příkladem takové zprávy, která se objeví ve vašem zpravodajství?

Třeba to, že na letišti v Ruzyni se otevřela výstava Aeronále. Takový typ zprávy u nás divák určitě najde, protože Ruzyně je zajímavý prostor, vystavuje tam hodně výtvarníků… ČT tuhle informaci taky může dát do svých hlavních zpráv, ale spíš ji zařadí do kultury na ČT 24.

Sama Public TV má dvě redaktorky zpravodajství, které pokrývají Prahu – zprávy z ostatních regionů nakupujete od partnerů?

Zbytek nám chodí na základě dohody od regionálních televizí v místech, kde Public TV vysílá. Jedná se například o Plzeňský kraj, okolí Brna, Ostravu, atd.

Uvažujete o tom, že byste onu hodinu premiérového vysílání denně rozšířili?

Určitě, od Nového roku je v plánu další hodina vlastní produkce. Ten prostor se logicky rozšiřuje, letos se taky hodně proměnila programová skladba celého vysílání. Jasná je už základní koncepce Public TV – kombinace life stylu, publicistiky a informací.

Podle čeho hodnotíte úspěšnost pořadů? Předpokládám, že výsledky sledovanosti k dispozici nemáte, protože Public TV si sledovanost neměří.

Konkrétní údaje o úspěšnosti jednotlivých pořadů nemáme. Máme zpětnou vazbu od diváků, a potom údaje o tom, kolik lidí si nás může naladit. Pohybuje se to už přes milion.

Dá se tedy aspoň říct, na koho Public TV cílí? Na jaký typ diváka?

Určitě spíš na městského, modernějšího člověka. Odpovídá tomu program i pokrytí signálem. Cílíme na diváky ve věku od dvaceti do padesáti pěti let. Tomu odpovídají pořady: jsou zaměřené na volný čas, sport, automobilismus, cestování, módu…

Public TV dříve vysílala starší české a také zahraniční filmy. Vrátíte se k nim? A nabídnete i nějaké další žánry jako seriály nebo dokumenty?

Dokumenty vysíláme, cestovatelské. Že by se vracel hraný film a nabízeli bychom ho v hlavním vysílacím čase od 20 hodin, to zatím ne. Chceme se odlišit od ostatních televizí, nabízíme alternativu.

A co publicistika? Nechystáte investigativní pořady?

Zatím ne, Public TV je opravdu malá a nejsou v ní na to síly. Rozdíl mezi možnostmi ČT, Novy a Public TV je výrazný. Na druhou stranu musím říct, že mě hrozně překvapuje, jak se v tak malém počtu lidí dá dělat televize. Ukazuje se, že i tak náročné médium lze produkovat za nikoli horentní sumy. Tím, že způsob výroby u televize je naprosto odlišný než u novin, a v Public TV je jednodušší než třeba u ČT, je to pro mě jakožto začátečníka přínosné. Vidím televizi v té jednodušší podobě, vše je přehledné a po ruce. Princip je stejný, jako když se učíte řídit auto: ze začátku taky jezdíte v nějakém malém, jednoduchém, snadno ovladatelném. Kdyby vás posadili do obrovitého mercedesu nebo ferrari, tak si nebudete jistí, nebudete vědět, co k čemu je, možná to ani nerozjedete.

Máš už možnost sledovat Public TV doma? Díváš se na ni?

Sleduji ji hlavně v práci, protože si pouštím pořady, které mají jít na obrazovku, navíc televize běží na obrazovce v kanceláři. Když přijdu večer domů, sleduju jiné televize, protože mě televize jako médium zajímá. Mám přístup k více než padesáti programům, takže mám z čeho vybírat, můžu porovnávat, poměřovat různé typy stanic i pořadů.

Andrej Halada - 3

Kdyby ses na Public TV podíval z úhlu člověka, který do Reflexu psal pravidelnou stránku o televizi, jak bys ji hodnotil?

Bral bych ji jako jednu z možností, jak se dá dělat televize. Tady se plánovalo hodně nových televizí a hodně jich zůstává na papíře, jako třeba Feničova Febio TV. Chystá se TV Barrandov, je tu Z1. Ta chce konkurovat ČT 24. Public TV je lifestylová, tudíž jde trošku jiným směrem. Bral bych ji tedy jako jednu z televizí celého spektra, přičemž bych řekl, že pro mnohé diváky může být překvapením, protože je opravdu jiná oproti tomu, co zná z běžné nabídky plnoformátových stanic. Public TV mi připomíná některé programy, které znám z nabídky kabelové televize UPC. Na Public TV se asi nedá dívat tak, že si ji člověk v šest hodin večer zapne a v jedenáct vypne. Nedisponuje tak pestrým programem jako třeba ČT. Ale tak, jako já doma surfuji po kabelu a narazím na nějaký zajímavý pořad u podobné televize, zrovna tak nějaký jiný divák může při přepínání na chvíli zapnout Public TV. Něco ho na ní zaujme. Kdybych ale o ní psal, a nevěděl, jak vzniká, psal bych o ní určitě jinak, než když jsem teď u toho a vím to.

A jak bys o ní tedy psal?

Teď bych třeba napsal reportáž, jak lze dělat televizi v málo lidech a jak se taková televize vůbec rodí. A čím se televize liší od novin. Je to strašně zajímavé téma, alespoň pro mě – výroba novin a výroba televize. V novinách je nejdůležitější samotná novinářská práce: sběr informací, jejich vyhodnocování, psaní článku. Ten pak odevzdáš, vyberou se fotky, někdo to zlomí a tiskne se. Hlavní je ale pořád to psaní. Zatímco práce v televizi se skládá především z produkce. Z organizace lidí. Musí se dát všechno dohromady tak, aby se v jeden moment všechno sešlo, natočilo se to, a pak ještě aby se pořad takzvaně postprodukoval, dodělával. I když budu mluvit o nejjednodušším typu pořadu, například o té mé patnáctiminutovce, ve které vystupují dva lidi ve stále stejném studiu, tak zorganizovat jeho výrobu – postavit studio, zajistit hosta, kameramany, režii atd. – je proti psaní článku komplikovaný proces. Produkce je v televizi středobodem všeho, alfou i omegou. I proto je pro televizi nejdůležitějším člověkem produkční.

Novinář je tedy v televizi něco podružnějšího?

To ne, ale je jen jedním z článků celého řetězu, a nehraje tak stěžejní roli, jako když sám píše článek. Navíc: já se sice v pořadu ptám stejně, jako jsem se ptal při tištěných rozhovorech, ale musím už myslet taky na to, abych se nepřekecával, co bych měl mít na sobě, abych se nějak tvářil, abych se díval do kamery jen v určitý moment… Ten poznatek o „produkční“ podstatě televize je pro mě nový a zajímavý. Od toho se totiž odvíjí i všechno další: jací jsou v té televizi lidi, jaké spektrum jedinců tu dělá, jak vnímají svoji práci atd. Jestliže v Reflexu byla skupina určitých individualit, především intelektuálně zaměřených, tak v televizi jaké médiu je mnohem pestřejší průřez jak z hlediska sociálního, tak z hlediska lidských typů. Jsou tu novináři, ale stejně tak produkční, dramaturgové, vedle toho technici, režiséři, kameramani, lidé, kteří se starají o design studia, atd.

Trošku mi z toho vychází, že teď by se ti už hůř kritizovaly některé televizní pořady, když víš, kolik je za nimi práce.

BRAND24

To si nemyslím. Vždycky je za vším nějaká práce a hodně pitomostí taky vzniká v potu tváře… Ale jestliže jsem měl v Reflexu rubriku Přepínání a psal jsem v ní – hodně kriticky – o televizi, tak jsem tuhle rubriku přestal psát i proto, že když dělám v televizi, nemůžu kritizovat práci jiných televizí. To by mi přišlo nevhodné. Snad kdybych nebyl přímo zaměstnancem, ale měl třeba jen ten pořad – to je tak na půli cesty. Ten základní kritický duch ve mně ale pořád je a určitě i zůstane. Těžko ho vyženu. Ostatně, když člověk změní místo, pracovní zařazení, to přece neznamená, že změní i myšlení.

Fotografie: Ivana Dvorská, DigiZone.cz

Sledujete Public TV?

Byl pro vás článek přínosný?

Upozorníme vás na články, které by vám neměly uniknout (maximálně 2x týdně).